Rozhovor se spisovatelkou Radkou Volfovou

Ilustrační foto
Autor: Zručské noviny

Novinkou letošního ročníku Zručských jarních lázní pro duši by mělo být Večerní lázeňské čtení s autory, kteří se narodili nebo prožili část života ve Zruči. Představa je jednoduchá – autoři si zvolí termín během května, který jim v yhovuje, mohou číst ze své tvorby nebo se podělit o své zkušenosti s psaním. Zároveň si vyberou i místo ve Zruči, které je jim blízké – ať už park, nádvoří, altán nebo jiné oblíbené zákoutí. Setkání by probíhala v komorní atmosféře menší skupiny posluchačů a trvala přibližně 30–60 minut.

Spisovatelka a autorka zcela nového románu Dům v třešňovém sadu Radka Volfová, která prožila své dětství ve Zruči nad Sázavou a dnes žije v Mníšku pod Brdy, je momentálně plně vytížená psaním své další knihy a z večerního čtení se proto omluvila. Velmi ochotně nám však poskytla alespoň krátký rozhovor.

Nejste žádný kmet, ale přesto se vás zeptám – jak vzpomínáte na své dětství ve Zruči nad Sázavou?

S čím dál větší nostalgií. A s obrovskou vděčností, že mi bylo dopřáno prožít ho bez digitálních technologií.

Inspirují vás ve vaší tvorbě někdy i příroda a lesy kolem Zruče?

Podvědomě zcela jistě, nejsem typ spisovatele, který se dokáže oprostit od autorského já. I když píšu fikci, mé zkušenosti, vzpomínky a pocity se do ní zcela přirozeně promítají.

Teď, když už několik let žijete jinde – co vám ze Zruče nejvíce chybí?

Řeka. To je vlastně asi to jediné. Tekoucí voda je element dodávající místu prospěšnou dynamiku. Přináší nové a to, čeho už není třeba, s ní zase odplouvá. Obrazně to tak alespoň cítím. Vždycky jsem se podél Sázavy ráda potulovala, pozorovala ji a koupala se v její měkké vodě. V Mníšku máme bohužel pouze rybníky a jejich energie se mi tolik nelíbí. A vidíte, zrovna řeka je jeden z důležitých motivů mého románu, vrátím-li se k vaší předchozí otázce.

Vaše kniha nese myšlenku, že „překážky na cestě ke štěstí si často vytváříme sami“. Vnímáte to podobně i ve svém vlastním životě?

Rozhodně ano. Věřím, že realitu si tvoříme vlastním myšlením, tedy tím, kam a jak upíráme svou pozornost. Jsem přesvědčená, že se nám věci nedějí náhodou, ale že si je svými představami do životů přitahujeme. Zjednodušeně řečeno to znamená, že naučíme-li se konstruktivně pracovat s vlastními myšlenkami, můžeme žít v realitě, o níž sníme. Platí to ale samozřejmě i opačně. Dáme-li ve své hlavě prostor negativním myšlenkám, svět kolem se okamžitě změní k horšímu. To ostatně známe z vlastní zkušenosti určitě všichni.

Jak vlastně vznikal váš nejnovější román – byl to dlouhodobý proces, nebo přišel nápad náhle?

Nápad přišel hned. Psaní mi ale trvalo několik let, rukopis jsem mnohokrát odložila do šuplíku a věnovala se jiným činnostem, například jsem v mezidobí napsala knihu pro děti Utopený poklad.

Máte nějaké své oblíbené místo, kam chodíte psát nebo přemýšlet nad příběhy?

Vlastní děj si nejraději promýšlím v přírodě. Načrtnout jeho hrubé obrysy zvládám při chůzi, při prokreslování detailů se ale musím zastavit a zkoncentrovat se. Často přitom přemýšlím nahlas, náhodný kolemjdoucí mě tak nejspíš považuje za blázna. Psát pak mohu víceméně kdekoli, nejlépe mi to ale jde v ospalých kavárnách s malou frekvencí hostů.

Co vás na psaní nejvíce naplňuje – samotný proces tvorby, nebo až reakce čtenářů?

Při psaní na čtenáře nemyslím. Mám v sobě příběh, který zkrátka musí ven. Dostat ho na papír pro mě ale rozhodně není jednoduché. Většinou totiž zjistím, že to, co jsem si v hlavě stvořila, je sice možná zajímavý, zatím ale značně neopracovaný kámen s obrovským nánosem balastu. Musím ho ve svých dlaních tisíckrát obrátit a plošku po plošce pečlivě obrousit, aby se proměnil v nepoměrně menší drahokam. Je to mravenčí práce. A často také frustrující. To, když za dvě hodiny intenzivního přemítání napíšete jednu větu, nebo se ve velkorysém proudu myšlenek dostanete do slepé uličky a musíte začít pěkně od znovu. Přesto ale proces tvorby, kdy se začne skládat slovo ke slovu, věta k větě, miluji. Škoda jen, že na něj mám tak málo času. A pozitivní reakce od čtenářů je pak samozřejmě ta nejsladší odměna.

Pracujete už na další knize? A pokud ano, můžete alespoň naznačit, na co se čtenáři mohou těšit?

Mám rozepsaný příběh, jehož hlavním hrdina se snaží vymanit z bezútěšného života, do něhož byl vinou okolností vržen, neuvědomuje si ale, že prostředky, které k tomu využívá, mu zákonitě musí zlomit vaz.

Jakou radu byste dala lidem, kteří si pohrávají s myšlenkou začít psát, ale zatím nenašli odvahu?

To jsme zpátky u kvantové fyziky: nic se neděje náhodou. Máte-li touhu, pište. Popadněte pero, bušte do klávesnice. Nemyslete na výsledek, nekalkulujte. A hlavně, nenechte se zastavit vlastními pochybami, ty jsou totiž nejzrádnější. Nevytvářejte si překážky na cestě k vlastnímu štěstí… Vaše kniha Utopený poklad, která vyšla v roce 2024 je určena dětem – inspirovaly vás k jejímu napsání děti, nebo jste se při psaní vracela spíše do svého dětství? Kdo příběh četl ví, že se odehrává ve dvou časových rovinách. Díky tomu jsem mohla popsat realitu dnešních dětí a zároveň pracovat se vzpomínkami na své vlastní dětství. Těší mě, že ačkoli je kniha určená malým čtenářům, líbí se pro svou retrospekci i dospělým.

Ve své anotaci uvádíte, že ráda putujete zapomenutými kraji. Prozradíte nám některé z míst, která vás okouzlila – i za cenu, že už třeba nebudou tak úplně „zapomenutá“?

Nehledejte v tom rozhodně žádnou exotiku. Mám na mysli vlastně úplně obyčejnou, lidmi opuštěnou krajinu. Jít starými úvozy, trhat švestky z pokroucených, rzí porostlých stromů, prolézat základy dávno zřícených domů a u božích muk popsaných švabachem přemýšlet, kdo že tu před sto lety oral políčko, aby skromně uživil svou početnou rodinu. To mě chytá za srdce. Krajina popsaná příběhy lidí, kteří v ní kdysi žili, pečovali o ni a pak z ní jednoho dne prostě zmizeli. Takových míst najdete v naší zemi stovky, stačí odbočit ze značených turistických cest a mít otevřené oči.

Protože moje kolegyně z odboru kultury jsou knihovnice v naší městské knihovně – myslíte, že bychom vás někdy mohli ve Zruči přivítat na autorském čtení?

Bude-li ze strany čtenářů zájem, tak přijdu samozřejmě velmi ráda. Jsem navíc na vaši knihovnu zvědavá, slyšela jsem o ní jen samé superlativy.

Úplně poslední otázka na závěr. Až se do Zruče příště podíváte, ráda bych vás pozvala na sklenku vína. Ve vaší anotaci jsem si všimla, že máte ráda červené – já dávám přednost bílému suchému, ale věřím, že se shodneme na příjemné společnosti. Přijmete naše pozvání?

Moc děkuji. Takové milé pozvání se prostě nedá odmítnout.

Děkuji za rozhovor.

Text byl převzat ze Zručských novin se souhlasem vydavatele.