ROZHOVOR s ředitelem ZUŠ Čáslav Filipem Jeriem: Chyba je důležitou součástí umění. I umění žít

Ilustrační foto
Autor: město Čáslav

Základní umělecká škola Jana Ladislava Dusíka je jedním z nepostradatelných prvků, které formují kulturní život v Čáslavi. S výsledky jejích hudebních, tanečních, výtvarných a literárně-dramatických oborů se pravidelně setkáváme na akcích, jako byly v poslední době třeba Noc kostelů, Čáslavské slavnosti nebo ZUŠ Open. Oslovili jsme ředitele ZUŠ Bc. Filipa Jerie, který je se školou spjat již řadu let, a pohovořili o jejím fungovaní.

Pane řediteli, jak jste se dostal k umění?

Hudbě se věnuji od dětství. Začínal jsem v čáslavské lidové škole umění hrát na klavír. Po pěti letech jsem chtěl přejít na zobcovou flétnu, ale protože se zde tehdy neučila, dojížděl jsem do kutnohorské LŠU k panu doktoru Urbanovi. Flétna mě bavila natolik, že mi rodiče později platili soukromé hodiny příčné flétny.

Kudy vedla vaše cesta do role učitele?

Při studiích na konzervatoři jsem hrál v orchestrech. V pátém a šestém ročníku jsem nastoupil do profesionálního tělesa, kde jsem měl na tehdejší dobu nadstandardní příjmy. Vedení konzervatoře mi to ale zakázalo. Začal jsem tedy učit a u učení jsem už zůstal (smích).

Kolik let působíte na ZUŠ Čáslav?

Zkusím to spočítat. Po vojně v roce 1988 jsem nastoupil do LŠU v Kutné Hoře. O rok později jsem učil na Střední pedagogické škole v Čáslavi a zároveň jsem začal externě působit zde na čáslavské ZUŠ. Takže 37. rokem.

Jak se škola za tu dobu změnila?

Velmi. Kvalitní škola musí držet krok s vývojem společnosti a lidských vztahů, ale zároveň si držet standardy vzájemného chování mezi učiteli, žáky a rodiči. Dnes je naše škola daleko přátelštější a otevřenější. A rozhodně to není na škodu, protože vesměs mohu říct, že jsem s našimi žáky velmi spokojený. S chováním, zdvořilostí a celkově s úrovní vzájemných vztahů. Snad bych jen poznamenal, že se obecně málo zdravíme.

Jak se podle vás za tu dobu změnil přístup dětí a mladých lidí k umění?

Vytvořit si vztah k umění je pro ně větší fyzická námaha, protože se méně hýbou. Většina našich oborů jsou fyzicky náročné disciplíny. Dobře hrát na nástroj nebo zpívat vyžaduje správné dýchání a správný postoj. S tím mívá dnešní generace problém. Cvičení na nástroj znamená držet jeho váhu, mít hodiny ruce nahoře. A to se bavíme pouze o hudebním oboru, co teprve obor taneční.

Čím se snažíte děti motivovat, aby u umění vydržely?

Žákům pouštím vystoupení z koncertů a soutěží, jako je Pražské jaro. Ukazuji jim například asijské klavíristy, kteří v soutěžích excelují, a vysvětluji, že v Asii je umění na vrcholu společenského žebříčku a podmiňuje přijetí na prestižní školy. Člověk hrající na hudební nástroj má totiž skvělé studijní předpoklady, protože propojuje obě mozkové hemisféry – uměleckou i motorickou. Tato informace je pro mládež od určitého věku velkou motivací.

Jak začátečníkům pomáháte s trémou v hodinách?

Inspiruje mě knížka Mistrovství bez úsilí, která pojednává o tom, že cesta k mistrovství nesmí bolet. S tím souvisí tréma. Žáci jsou jí dnes svázaní daleko více než dříve. Řeším to tak, že si s některými z nich tykám. V pozdějším věku mi sice někteří začnou opět vykat, ale to už je tréma v hodinách netrápí. Je zábavné, když žák třetí třídy volá: „Tak ahoj!“ a maminka ho opravuje, že panu řediteli se přece říká „na shledanou“. Odpovídám: „Nene, právě že řediteli se říká ahoj.“ (smích)

Čím to podle vás je, že trémistů je více než dříve?

Mimo společenských faktorů je to tím, že jsou děti za všechno chváleny. Když pochvala najednou nepřichází, začnou být nejisté. Jsem přesvědčen, že ohleduplná upřímnost je dobrá cesta. Musíme umět pochválit, ale zároveň i citlivě říct: „Tohle se nepovedlo, protože…“ Učitel, ředitel musí stále vysvětlovat, obhajovat své argumenty a umět přijímat argumenty a kritiku druhých. Dokonce si vážit kritiky a kritiků! To není lehký obor. Učím to i tak, že sám udělám chybu v notách a přiznám: „Promiň, spletl jsem se.“ Učit nepřeceňovat, ale ani nepodceňovat roli chyby. Chyba je důležitou součástí umění. I umění žít.

Co byste chtěl, aby si vaši žáci odnesli do života, i když se nestanou profesionálními umělci?

Touhu dělat hezky hezké věci bez ohledu na okamžitý finanční benefit. Sleduji švédského flétnistu Magnuse Irvinga Bågeho. Natočil album, které světoznámý virtuos James Galway označil za milník ve flétnové hře. Přitom je nekonformní, nikdy nesoutěžil, hraje na starou flétnu, učí děti a občas koncertuje. Když ale začne hrát, dějí se ohromné věci. Posláním učitelů je dopomoct žákům k tomu, aby z nich byli dobří lidé. Učení je o vztahu k lidem.

V květnu probíhalo přijímací řízení. Jaká byla účast?

Máme 131 nových uchazečů, což je o šedesát více než v minulých letech.

Aktuálně máme 992 žáků a kapacita školy je 1000. Každý rok odchází mnoho dětí na školy do jiných měst, takže návštěva ZUŠ pro ně začne být složitá. Do poslední chvíle tedy nevíme, kolik dětí můžeme přijmout, protože čekáme na výsledky přijímaček na střední a vysoké školy.

Na čem si jako ředitel nejvíce zakládáte při přístupu k pedagogům?

Stejně jako trémou sužovaný žák nemůže dobře hrát, zpívat, tančit, malovat, tak ani kantor nemůže chodit do školy v křeči. Máme čtyřicet učitelů a s radostí říkám, že mají obrovskou sebereflexi. Mým mottem je: „Neměňme věci, které fungují, ale nebojme se změny k lepšímu.“

O co je mezi dětmi momentálně největší zájem?

O elektronické klávesové nástroje, hodně o kytaru a k mé radosti i o klavír a housle. Zvedá se také zájem o literárně-dramatický obor. Tento týden jsem byl na skvělém vystoupení třídy paní učitelky Longinové. Jinak stabilně velký zájem evidujeme u všech oborů.

Musí mít žák ZUŠ talent, nebo se dokáže vypracovat pílí?

Johann Sebastian Bach říkal: „Deset procent talentu a devadesát procent píle.“ Určitý talent být musí, ale měli jsme i žáky, kteří se zpočátku jevili jako netalentovaní. Takové žáky mám rád. Když je totiž dokážete správně motivovat, začnou se hodně snažit a časem se někteří naučí i výborně hrát. Jeden z nich dokonce vystudoval konzervatoř a dnes se hudbou živí. Největším předpokladem je zkrátka chuť.

Co považujete za největší úspěch školy v posledních letech?

Největší úspěch jsou pro mě žáci, kteří naši školu absolvovali a my se jich stále nemůžeme zbavit (smích). Už pro ně nemáme ročníky, ale stále k nám chtějí chodit – do školních souborů, na výtvarný a taneční obor. 

Rozhovor byl převzat se souhlasem vydavatele Čáslavských novin, titulek je redakční.