ROZHOVOR s učitelem "dramky" Matyášem Hauserem: Introvert může být dobrým hercem i inspirativním učitelem

Ilustrační foto
Autor: Aude Vanlathem,Wikipedia

Rekordních 452 nominovaných učitelů a učitelek z celé České republiky. Takové konkurenci čelil učitel dramatického výchovy
MgA. Matyáš Hauser z Gymnázia a Střední odborné školy pedagogické Čáslav v jubilejním 10. ročníku prestižního ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. Získal skvělé čtvrté místo.

Co vás přivedlo k dramatické výchově a učitelství?

Velkou zásluhu na tom mají moji rodiče, především maminka. Už v šesti letech mě přihlásili do literárně-dramatického oboru ZUŠ v Liberci a divadlo mě provázelo až do konce střední školy. O učitelství jsem přemýšlel už od páté třídy. Lákal mě dějepis, hudební výchova i tělocvik, proto jsem nastoupil na pedagogické lyceum. Až tam jsem objevil možnost propojit pedagogiku s dramatickou výchovou. Studium na DF JAMU mi pak potvrdilo, že právě to je cesta, která spojuje všechno, co mám rád.

Jak dlouho učíte a jaký byl přechod z role studenta do role učitele?

Učím sedmým rokem, v září začínám čtvrtý školní rok v Čáslavi. Přechod byl svým způsobem vystřízlivění. Najednou člověk zjistí, že vše stojí na něm – výuka, administrativa i organizace práce. Překvapilo mě, kolik času zabere právě to, co studenti během praxí téměř nevidí. Nejtěžší bylo přijmout, že činnost, kterou jsem celý život dělal pro radost, se stala zaměstnáním. Bylo potřeba najít rovnováhu mezi odpovědností a radostí z práce.

Kdo či co vás profesně nejvíce ovlivnilo?

Inspirovali mě učitelé, kolegové i lidé z libereckého Divadla Vydýcháno, kde jsem získal radost z divadelní tvorby, kreativitu i odpovědnost. Výrazně mě ovlivnila také moje učitelka pedagogiky Jindřiška Vaněčková na SOŠPg Jeronýmova Liberec, byla přísná, ale ukázala nám krásy pedagogiky. Následně mě také profilovalo studium na DF JAMU. Ale takových inspirativních lidí nebo míst jsem poznal mnohem více. Stejně důležitá byla i rodina. Od malička jsem byl vedený k tomu, že když už něco dělám, mám to dělat naplno a s radostí. To se snažím přenášet i do výuky. Největší odměnou jsou pro mě chvíle, kdy se podaří studenty pro něco nadchnout nebo společně vytvořit zážitek, který má skutečnou hodnotu.

Co si studenti z hodin dramatické výchovy odnášejí?

Dramatická výchova rozvíjí osobnostní, sociální i divadelní dovednosti a zároveň pomáhá poznávat další předměty, od dějepisu po literaturu. Nejdůležitější je práce se zážitkem v nejrůznějších životních situacích pomocí divadla – příběhu a hry. Studenti se učí spolupracovat, vystoupit z komfortní zóny, přemýšlet o svých reakcích a zkušenosti reflektovat, poznají oborové metody a techniky a zkouší si je osvojit. Nejde o terapii, ale o rozvoj kritického myšlení, spolupráce a schopnosti vytvářet smysluplné zážitky pro druhé.

Jak vytváříte prostředí, ve kterém se studenti nebojí otevřít?

Je to dlouhodobý proces. V učebně nemáme lavice, často ani židle. Hodina začíná již před zvoněním neformálním povídáním, pouštíme si naše oblíbené písničky a podle nálady studentů někdy upravuji plán hodiny. Nikdo není nucen dělat něco, co je mu nepříjemné. Když někdo aktivitu odmítne, hledáme společně jinou cestu, jak dosáhnout očekávaných výsledků. Důležitá je důvěra, individuální přístup, sebehodnocení i vzájemná zpětná vazba. Chci, aby studenti věděli, že jejich názor má stejnou hodnotu jako ten můj.

Může být introvert dobrým hercem?

Jednoznačně. Každý rok mě o tom studenti přesvědčují. Někteří v prvním ročníku sotva nahlas řeknou své jméno a o pár let později se hlásí na DAMU nebo JAMU. Introvert tak může být nejen hercem, ale i inspirativním učitelem. Mimochodem, i já jsem introvert. Mnoho lidí mi to nevěří, ale doma by to moje žena určitě potvrdila (smích).

Jak v dramatické výchově studenty hodnotíte?

Nejvíce využíváme sebehodnocení, vrstevnické hodnocení a formativní hodnocení. Známka není jen o výkonu. Hodnotíme také teoretické znalosti, práci s metodami i osobní posun každého studenta. Každý má jiné předpoklady, proto je pro mě důležitá hlavně konkrétní a srozumitelná individuální zpětná vazba.

Co pro vás znamená úspěch v Global Teacher Prize?

Je to velká radost i potvrzení, že cesta, kterou jsem si zvolil, má smysl. Každý učitel někdy pochybuje, jestli svou práci dělá dobře. Ocenění beru jako čest, ale i závazek dál sdílet to, co se mi ve výuce osvědčuje. Upřímně jsem ani nečekal, že se dostanu tak daleko. Přihlášku jsem podal hlavně proto, že mě někdo, pro mě tehdy neznámý člověk, nominoval a já nechtěl zklamat jeho důvěru.

V užším výběru soutěže jste posílal video z vlastní výuky. Jakou hodinu jste vybral?

Nechtěl jsem připravovat nic speciálního, proto jsem natáčel všechny běžné hodiny. Nakonec jsem vybral jednu ze čtvrtého ročníku pedagogického lycea, ze dne, kdy jsem měl svátek. Studentky představovaly přečtená dramata pomocí jednoduché kresby. Ostatní podle ní hádaly, o jaké dílo se jedná, vytvářely vlastní asociace a lépe si

zapamatovaly děj i historický kontext. Ukázalo se, že i jednoduchá metoda může být velmi účinná.

Jak na váš úspěch reagovali kolegové a studenti?

Zpočátku jsem o soutěži ve škole příliš nemluvil, pouze s vedením školy a s oborovým kolegou Tomášem Otavou. Jakmile byly zveřejněny výsledky semifinále, kolegové mi gratulovali a studenti mi drželi palce. Potěšilo mě, že úspěch vnímali jako ocenění celé školy.

Jak si udržujete energii a bráníte se vyhoření?

Ve škole jsem neustále mezi lidmi, proto doma potřebuji vypnout. Rád si zahraju počítačovou hru, jezdím na kole, zahraju si šipky nebo si zazpívám. Potřebuji chvíli dělat něco, u čeho nemusím nikoho vést ani nic organizovat.

Co byste na závěr vzkázal čtenářům?

Pokud máte kolem sebe učitele nebo učitelku, kterých si vážíte, dejte jim to najevo. Často stačí obyčejné poděkování nebo pár milých slov. A pokud znáte pedagoga, který si zaslouží širší uznání, zvažte jeho nominaci do Global Teacher Prize Czech Republic. Už samotná nominace je pro učitele signálem, že jeho práce má smysl. 

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Čáslavské noviny. Titulek je redakční.